Marx, Karel (1818-1883) Německý teoretik společnosti, historik a revolucionář, jehož kritická analýza kapitalistické společnosti položila teoretické základy pro politické hnutí, které neslo jeho jméno. Marxovým nejdůležitějším příspěvkem k společenské a politické teorii bylo jeho materialistické pojetí dějin, zdůrazňující význam ekonomické sféry - podmínek za nichž lidé produkují a reprodukují prostředky své existence v utváření dalších oblastí společenské aktivity. Politika v úzkém smyslu byla tudíž činností nesrozumitelnou, pokud nebyla vztažena k širšímu studiu historie a ekonomie, na nichž závisí její formy; Marxovy . teorie státu, revoluce atd. se musí chápat v kontextu tohoto obecného pohledu, jenž měl v minulém století rozhodující vliv na všechny společenské vědy.
Od idealistického hegelovství svých studentských let se Marx obrátil k humanistickému komunismu - tento vývoj charakterizoval jeho pobyt v Paříži roku 1844.
Marx se narodil ve středostavovské rodině a brzy si osvojil jak osvícenství svého otce, váŽeného trevírského právru1ca, tak i nadšení pro romantismus a utopický socialismus barona von Westfalen (s jehož dcerou lenny se později oženil). Jako student na Berlínské universitě byl však Marx stoupencem tehdy převládajícího hegelovství. Stále reakčnější politika pruské vlády znamenala pro Marxe ukončení jím zvolené dráhy universitního učitele. Stal se novinářem a vydavatelem předních rýnských novin. Během své novinářské práce se seznámil s tehdejšími spory o právu a ekonomii, což způsobilo, že musel přehodnotit HEGELOVU politickou filosofii z materialističtějšího hlediska, k čemuž mu poskytl dostatek času neočekávaný zákaz jeho novin. Protože byl přesvědčen, že nějaká podoba socialismu přijde v krátké době v Německu (i jinde) na pořad dne, přestěhoval se koncem roku 1843 do Paříže domova socialistické teorie. Zde se z něj brzy stal vášnivý komunista a v Ekonomických afilosofických rukopisech (1844) podal první systematickou versi svých idejí. Pod vlivem filosofie Ludvíka Feuerbacha (viz MLADOHEGELOVCI) založil svoji koncepci KOMUNISMU na kontrastu mezi ODCIZENÍM práce za kapitalismu a komunistickou společností, v níž by mohli lidé svobodně rozvíjet svou přirozenost spoluprací ve výrobě. Ve společnosti, již popisovali klasičtí političtí ekonomové, jsou dělníci odcizováni výsledkům své práce, .která je jim vnucována, a jsou tak odděleni jak od svých druhů, tak od přirozeného světa. Toto odcizení by bylo možno překonat v komunismu, který by znamenal novou jednotu lidí s výsledky jejich práce, s pracovním procesem, se sebou navzájem a s přírodním světem.
O dva roky později, v roce 1846, nabídnul Marx pro tyto poněkud utopické názory historický a materiální základ v Německé ideologii, jejíž hlavní tezí bylo, že "přirozenost jedince závisí na materiálních podmínkách determinujících výrobu". Podle tohoto materialistického pojetí dějin tvoří souhrn výrobních vztahů - způsob, jímž si lidé zorganizovali společenskou výrobu i nástroje, které užívají - skutečnou základnu společnosti, nad níž vyrůstá právní a politická nadstavba a jíž odpovídají určité formy společenského vědomí. Způsob, jímž lidé vytvářejí prostředky své existence - a zvláště třídy, které vznikají díky různým vztahům společenských skupin k výrobním prostředkům - podmiňuje veškerý intelektuální, politický a společenský život. Praktickou politikou se Marx začal ve větší míře zabývat v revolučních letech 1848-49, kdy s velkými obtížemi kombinoval radikálnost, která se po něm jako po vůdci organizace německých emigrantských dělníků, známé jako Komunistická liga, požadovala, s mírnějším tónem odpovídajícím jeho editorské práci v levicově liberálních Neue Rheinische Zeitung. Marxovy názory na politiku, k nimž dospěl po svém přestěhování do Londýna v roce 1849 musíme rovněž chápat v souvislosti s jeho materialistickým pojetím dějin. Ve STÁTĚ viděl nástroj třídní nadvlády v systému vzestupu a pádu po sobě následujících a progresívně se vyvíjejících zpÚsobů výroby. Ve svých dřívějších spisech považoval proklamovanou svobodu a rovnost liberálního státu za kompenzaci nedostatků ekonomického života v kapitalismu, za odcizenou společenskou moc; později se zaměřil na analýzu funkce státu ve společnosti podrobněji. V jeho nejvíce zjednodušené formulaci ,je exekutiva moderního státu pouze výborem pro řízení společných záležitostí celé buržoasie". Pronikavější analýzu relativní samostatnosti státní moci podal Marx ve spisech o tehdejší francouzské (a britské) politice, zejména v Osmnáctém brumairu Ludvíka Bonaparta (1852), kde rozebírá roli odlišných třídních sil, kterou měly při uvedení Bonaparta k moci. Jinde Marx připouštěl, že stát nemusí reprezentovat celou třídu, ale pouze část této třídy (například finančníky za Ludvíka Filipa); nebo že jedna třída může ovládat stát ve prospěch třídy jiné (například whigové v zájmu anglické střední třídy). V relativně zaostalých zemích, kde třídy nebyly plně rozvinuty, mohl podle Marxe hrát stát nezávislou roli, a stejně tomu bylo i v evropských absolutistických monarchiích v období přechodu mezi feudální a buržoasní vládou. Materialistické pojetí dějin také vedlo k názoru, že v jistém stadiu vývoje výrobních sil tyto pokročí nad úroveň výrobních vztahů, které pak budou pÚsobit jako brzda, a v důsledku toho nastane období společenské revoluce. Marx vidí v revoluci "hnací sílu dějin" a všechna jeho studia jiných oborů byla věnována odkrývání zdrojů této hnací síly. Zvláště rozsáhlý Kapitál (1867-), hlavní plod jeho dlouhého londýnského exilu, měl odkrýt původ a směr kapitalistického VYKOŘISŤOVÁNÍ. Marxova analýza podstaty nadhodnoty za kapitalismu, rostoucí krutosti krizí a klesající míry zisku jej dovedla k přesvědčení, že kapitalismus dlouho nepřežije. Proletářská revoluce, kterou se bude vyznačovat jeho zánik, bude obecně násilná (i když Marx viděl u jistých zemí možnost klidného přechodu k socialismu), bude soustředěna do průmyslově nejrozvinutějších zemí (předvídal však možnost jejího počátku v Rusku) a rychle se internacionalizuje.
Marxovy názory na porevoluční politiku jsou nutně pouze povšechné. Zkušenost Pařížské komuny mu ukázala možnost, jak překlenout propast mezi státem a společností, jež se otevřela v liberální demokracii. Příklad, jak zrušit dělbu práce v politice, mu poskytly návrhy Komuny: volit všeobecným hlasováním všechny úředníky včetně soudců a učinit je kdykoli odvolatelnými, platit úředníkům stejný plat jako námezdně pracujícím, nahradit stálou armádu ozbrojeným lidem a zbavit policii a duchovenstvo jejich politického vlivu. Marx se také domníval, že iniciativa Komuny mohla vyústit v decentralizovanou, federální politickou strukturu a ekonomiku založenou na družstvech spojených společným plánem - na rozdíl od více centralistických a autoritářských návrhů v Komunistickém manifestu (1848). Ve své Kritice Gothajského programu (1875) Marx mluvilo revoluční diktatuře proletariátu, jež by přeměnila stát "z orgánu nadřazeného společnosti v orgán zcela jí podřízený". Většina z toho mála, co Marx říká o komunistické společnosti, naznačuje, že se zbaví potřeby politiky.
Na rozdíl od většiny dřívějších teoretiků politiky Marx tento předmět systemeticky nezpracoval. To lze vysvětlit několika důvody. Vzhledem ke struktuře Marxovy teorie se politika odvozovala od ekonomie. Právě ekonomie na sebe poutala největší část Marxova zájmu, avšak jeho záměr napsat dílo, v němž by sledoval vznik politických forem z ekonomických, zůstal neuskutečněn. výsledkem je to, že každý výklad Marxových názorů musí být rekonstruován z velké části z jeho příležitostných komentářů k soudobé politice. Taková rekonstrukce byla v minulosti znesnadňována faktem, že povýšení Marxových idejí na oficiální doktrínu hnutí, jež neslo jeho jméno, z nich udělalo předmět ostrých politických sporů a někdy je úplně zkomolilo. Navíc skutečnost, že Marxovo myšlení prošlo během jeho života významným vývojem, vedla ke sporům, zda je v jeho stanoviscích nějaká kontinuita, nebo zda existují dva radikálně odlišní Marxové mladý Marx, humanistický filosof z počátku čtyřicátých let devatenáctého století, a starší, rigoróznější a zjevně deterministický společenský a ekonomický teoretik. Na vmb pojmové pružnosti a nejednoznačnosti, již si Marx osvojil ve svých hegelovských začátcích, jde skutečnost, že význam a smysl Marxovy dialektiky vyvolal nejrozmanitější výklady.
Síla Marxova pojetí politiky je ve způsoba, jímž ji pevně usazuje do společenského a ekonomického světa a pomocí doktriny IDEOLOGIE jde po stopách sebeinterpretace politických činitelů zpět až ke konfliktu mezi společenskými skupinami, odehrávajícímu se ve výrobě a rozdělování omezených statků. V tomto rámci má Marxova analýza největší přesvědčivost tam, kde je nejméně redukcionistická - například při vysvětlení způsobu, jak Ludvík Bonaparte uchopil moc. Méně uspokojivá je předvídaCÍ a normativní stránka Marxových idejí. Vlastní teorie mu memožňovala nabídnout to, co nazýval "receptem pro veřejné kuchyně budoucnosti", a až do dnešního dne nebylo naplněno ani jeho nezviklatelné očekávání proletářské revoluce na Západě. Marxův obraz budoucí komunistické společnosti se podle mnohých opírá o naivní a jednostranné pojetí lidské přirozenosti. Přesto však byl snad nejvlivnější postavou v oblasti politických věd ve dvacátém století. DTMcL

odkazy
Marx. K.: Spisy. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1956-.
literatura Avineri, S.: The Sodal and Po/itical Thaught oť Karl Marx. Cambridge: Cambridge University Press, 1968.
McLellan, D.: The Thought ať Karl Marx. Londýn: Macmillan,1981.